Jak se stárne ve Středozemi
Stárnutí v díle Pán Prstenů od J.R.R. Tolkiena
„Tak tohle je rohanský král! Skvělý děda. Ohromně zdvořilý.“ (DV)
Používané zkratky názvů knih: SP - Společenstvo prstenu; DV - Dvě věže; NK - Návrat krále
O kultovním díle Pán Prstenů se často říká, že je velmi sexistické. Z pouhých asi pěti výraznějších ženských postav pouze dvě se chápou svého osudu, z toho jedna se sama své volby vzdává a přijímá ženskou roli uzdravovatelky a manželky. Jedna z ras dokonce ani nemá viditelné příslušníky ženského pohlaví. Jak se však tento dobrodružný román potýká se stárnutím?
Vzhledem ke komplexnosti světa Středozemě se zaměříme pouze na skutečným lidem nejpodobnější a vzájemně nejpříbuznější humanoidní rasy- lidi, hobity a elfy. Až na pár zmínek vynecháme enty, trpaslíky a čaroděje, ač i tyto zvláštní entity by jistě nabízely široké možnosti studia- trpaslíci se svým předčasným získáváním atributů stáří by mohli být označeni za nositele progerických symptomů. Čarodějové pak stárnou starostmi a prací, nikoliv časem. Enti a riziko jejich demografické smrti by byli zvláště cenným materiálem: „Žádný (z nás) neumřel zevnitř, aby se tak řeklo. Někteří za ty roky padli zlou náhodou, to víte; víc jich zestromovatělo. Ale nikdy nás nebylo mnoho a nerozmnožili jsme se. Už strašně dlouhé věky nebyla žádná enťata- totiž děti. Víte, ztratili jsme entky.“ (DV) Vzhledem k rozsahu této práce se jim však nemůžeme věnovat šířeji.
Elfové
Tato snová, mytologická rasa je ztělesněním mnoha tuh a představ člověka. Silní, krásní, moudří, mrštní, vysocí, lehkonozí, s čarovnou mocí a- nesmrtelní.
Elfové nestárnou, elfové vyzrávají. Byli velmi vysocí a Paní nebyla o nic menší než Pán; a byli vážní a krásní. (...) vlasy Paní byly temně zlaté a vlasy Pána Celeborna jasně stříbřité a dlouhé. Nejevili žádné známky stáří, snad jenom v očích; neboť ty byly břitké jako kopí v hvězdném svitu, a přece hluboké jako studnice hlubokých vzpomínek. (SP) Dodejme, že oběma bylo v té době hrubě přes 3000 let.
Smrt, která podle nejasných poznámek pro elfy není zcela konečná, na elfy přichází pouze násilím, nemocí, žalem či volbou- poslední z možností byla dle zveřejněných zdrojů využita dvakrát- v obou případech se jednalo o svazek elfské ženy s mužem-člověkem. V takovém případě se pak tyto elfky rozhodly přijmout „Sudbu lidí“ a zemřít spolu se svým choťem. Arwen však odešla z Domu a světlo jejích očí zhaslo a jejímu lidu se zdálo, že zchladla a zešedla jako podvečer v zimě, jenž přichází bez hvězd. (...) Odebrala se do země Lorien a samotna tam pobývala pod uvadajícími stromy, až přišla zima. (...) Tam konečně, když mallornové listy padaly, jaro však dosud nepřišlo, ulehla k odpočinku na Cerin Amrothu; a tam je její zelený rov,“ (NK)
Z těchto svazků se rodily děti- tzv. půlelfové, kteří měli volnost ve volbě, budou-li žít sudbu lidí a nebo sudbu elfů. Na jedné z postav- Elrondovi- pak můžeme vidět, jak si oblékl plnou elfí nesmrtelnost: Tvář Elrondova byla bezvěká: ani stará, ani mladá, přestože v ní byly vepsány vzpomínky na mnoho radostí a žalů. Vlasy měl tmavé jako stíny za soumraku, oči šedé jako jasný večer a světlo v nich se podobalo svitu hvězd. Ctihodný se zdál jako král korunovaný dlouhou řadou zim, a přece zdatný jako zkušený válečník v plné síle. (SP)
I pokud se potomci z nerovného sňatku rozhodli pro lidský úděl, jejich stárnutí bylo značně pozměněno (viz níže).
Lidé
Vzhledem k žánru trilogie je asi jen logické, že většina odkazů na staré lidi je pouze v rozměru „Ukryjte ženy, děti a starce!“ Hledáme-li jednotlivé drobné odkazy na stárnutí, líčí ho pan Tolkien u lidské rasy především ve dvou rozměrech- nabývání moudrosti a ubývání fyzických atributů.
U několika postav je však stárnutí rozebráno poněkud podrobněji. Jednak tu máme Aragorna- dávného potomka prvního z mesaliančních svazků mezi lidmi a elfy, který je ve svých 87 letech v plné síle, dobývá zpět dávno ztracené království a srdce své praprapraprapra...tety Arwen, od které ho dělí asi 2700 let věkového rozdílu, aby s ní onu dávnou mesalianci obnovil, zplodil blíže neurčený počet potomků a ve věku 207 let zemřel v hodině, kterou si sám blíže neurčeným způsobem zvolil.
Další, možná snad z hlediska gerontologie nejzajímavější, postavou je Théoden, král Rohanu. V době událostí, o kterých budeme mluvit, mu bylo 70 let. Nutno podotknout, že v jeho rodě nekolovala žádná elfská krev, je tedy možné předpokládat, že proces stárnutí probíhal standardním způsobem. Uprostřed plošiny stálo veliké pozlacené křeslo. V něm seděl muž tak shrbený věkem, že vypadal téměř jako trpaslík; bíle vlasy však měl dlouhé a husté a spadaly mu ve velikých pletencích zpod tenké zlaté obroučky nasazené okolo spánků. Uprostřed mu na čele svítil jediný bílý diamant. Vous mu ležel jako sníh na kolenou; oči však dosud hořely jasným světlem a blýskaly, když upíral zrak na cizince. (DV) V tomto stavu se s Théodenem seznamujeme, postupně se však ukazuje, že jeho stav a míra, s kterou na něj stáří dopadá, je pouze uřknutím a vytrvalým otravováním mysli zrádným rádcem. Po zásahu čaroděje Gandalfa Théoden pookřeje, jakoby omládne a znovu se pevnou rukou chopí vlády.
„Tady není tak tma,“ řekl Théoden. - „Ne,“ řekl Gandalf. „A léta ti na ramenou neleží tak těžce, jak ti někteří vnukají. Odhoď svou oporu!“ - Černá hůl s třeskem vypadla králi z ruky na kameny. Vztyčil se zvolna jako člověk, který ztuhl tím, že se dlouho hrbil nad úmornou dřinou. Nyní stál vysoký a vzpřímený a oči měl modré, když hleděl do vyjasňujícího se nebe. (DV)
Théoden se dokonce znovu chopí meče a funkce nejvyššího velitele vojska a vyjíždí do války. Postupně je čím dál tím jasnější, že kromě obrany vlasti hledá též důstojnou smrt, aby mohl být se ctí uložen po bok svých bojovných předků. Touží po tom, aby etapa nesoběstačnosti byla zapomenuta. Byl jako posedlý smrtí, či snad se mu bojová zuřivost jeho otců rozběhla žilami jako nový oheň; letěl na Bělohřívákovi jako bůh ze starých dob. (...) „Mé tělo je zpřelámáno. Odcházím ke svým otcům. A teď se ani v jejich velké společnosti nebudu stydět. Srazil jsem černého hada. Pochmurné ráno, radostná den a zlatý západ slunce!“(NK)
Hobiti
Hobiti se modernímu člověku v mnoha směrech zdají nejbližší ze všech ras Středozemě. Postrádají onu éterickou tajemnost elfů i bojovné odhodlání lidí. Jsou většinou líčeni jako prostí zemědělci či řemeslníci, kteří se k dobrodružství dostávají jakoby náhodou. A i způsob jejich stárnutí si nejvíce odpovídá tomu, co známe z našeho světa, s tím rozdílem, že probíhá o něco pozvolněji.
Mezi zcela nejobyčejnější staré postavy patří bezesporu Kmotr- otec Samvěda Křepelky, a nedoslýchavý zahradník, kterému vržou staré klouby. Další velmi lidskou starší postavou je Lobelie ze Sáčkova- Frodova dlouho neoblíbená příbuzná. Byla tam také Lobelie. Vypadala chudinka stařičká a hubeňoučká, když ji vyprostili z temné a úzké cely. Trvala na tom, že vykulhá na vlastních nohou, a když se objevila, opírajíc se o Frodovu paži, ale stále třímajíc deštník, čekalo ji takové uvítání a tolik potlesku a pozdravného volání, že byla úplně dojata a odjela v slzách. Ještě nikdy v životě nebyla mezi lidmi oblíbená. (...) Když chudinka na jaře zemřela- bylo jí konečně přes sto let- byl Frodo překvapen a velmi pohnut; všechno, co zůstalo z jejích a Lotových peněz, nechala jemu, aby to použil ve prospěch hobitů, kteří v těžkých časech ztratili domov. Rodinné nepřátelství tedy skončilo. (NK)
U další postavy, u které můžeme podrobně pozorovat proces stárnutí, byl však přirozený běh narušen Prstenem- tajemným artefaktem, který mimo jiné svému držiteli prodlužoval život. Nejedná se o nikoho jiného, než o Bilba Pytlíka. Čas plynul, ale zdálo se, že na pana Pytlíka vůbec nepůsobí. V devadesáti byl skoro stejný jako v padesáti. V devětadevadesáti o něm začali mluvit jako o „zachovalém“, ale „nezměněný“ by bývalo přesnější. (...) „Jsem starý, Gandalfe. Nevypadám na to, ale začínám to v hloubi duše cítit. Zachovalý!“ odfrkl. „Kdepak. Připadám si nějaký řídký, jako protažený, jestli mi rozumíte: jako když se máslo namaže na příliš velký krajíc. To nemůže být v pořádku.“ (SP) Poté, co se Bilbo Prstenu dobrovolně vzdá, proces stárnutí se opět rozeběhne. Po krátkém cestování s trpaslíky Divočinou se usadí v Roklince, píše paměti a rychle chátrá. Zdá se dokonce, že se u něj začínají projevovat známky patologického zapomínání a konfabulací. Seděli u ohně a jeden po druhém mu povídali všechno, nač si vzpomněli ze svých poutí a dobrodružství. Zprvu předstíral, že si dělá poznámky, ale často usínal; když se vzbudil, říkal: „To je báječné! To je obdivuhodné! Ale kde jsme to byli?“ Pak pokračovali ve vyprávění od místa, kde začal klimbat. (...) Potom dával Frodovi svůj mitrilový kabátek a Žihadlo, zapomínaje, že mu je už dal. (...) „Což mi připomíná: Co se stalo s mým prstenem, Frodo, který jsi odnesl?“- „Ztratil jsem ho, můj milý Bilbo,“ řekl Frodo. „Zbavil jsem se ho, víš.“ – „To je škoda,“ řekl Bilbo. „Rád bych ho zas viděl. Ale ne, já jsem přece hlupák! Kvůli tomu jsi přeci šel, ne? Aby ses ho zbavil.“ (NK)
Závěrem
Na mnoha příkladech, a našlo by se jich jistě i více, jsme si ukázali, jak stárnutí nezapadá do fantaskního rámce příběhů, které pan Tolkien umně rozehrál. To je zcela pochopitelné v žánru dobrodružného románu.
Co však zaráží je velký prostor pro nestárnoucí postavy, „stárnutí jinak“ a stárnutí nepřirozeně přerušené. Možná právě i ve způsobu stárnutí se jinakost Středozemě odráží nejsilněji. V našem světě je stárnutí jen těžko ovlivnitelným dějem, a spolu se smrtí zůstává přes pokroky medicíny jistotou. Ve Středozemi je tomu jinak.
Na lidskou smrtelnost je, především v Silmarillionu, jakési „historické knize“ Středozemě, pohlíženo nejen jako na nutnost, ale především jako na dar. Elfové, se svým tisíciletým životem, působí mírně strnule a neživotně. Možná až unaveně. Jsou to lidé, kteří s pohledem upřeným na horizont, který nelze dohlédnout, přinášejí změnu a pokrok.
Žádné komentáře:
Okomentovat