Etický?! výzkum

Tak mám za sebou úžasnou zkušenost získávání souhlasu etické komise k výzkumu. Je to tak silný prožitek, že o něm prostě musím napsat.

Etické komise jsou osina v zadku. Vážně otrava. Na základě pár kolonek se nějaká komise někde, předpokládám že nad kafem a sendviči, rozhoduje, jestli smím mezi lidi, nebo ne. Člověk se těm kolonkám musí hodně přizpůsobit, ohnout něco tu i tamhle. A v mém (a nejen v mém) případě dokonce zcela změnit cíl a zaměření. Abych mohla dělat výzkum přímo se „zranitelnými lidmi“, potřebovala bych daleko důkladnější prověrku, která trvá kolem půl roku. A já tu jsem na půl roku, takže výzkum dělám s „domovy, kde zranitelní lidé žijí“. Slovíčkaření?

Nejsem jediná, kdo skřípe zuby. Jedna kolegyně, studuje Dementia Studies, kvůli rozhodnutí etické komise nesmí dělat výzkum s lidmi s demencí. Ptáte se možná, co chtěla dělat, že jí to zakázali... chtěla zkoumat jejich odezvu na zarážení třísek pod nehty? Zkoumat, jak dlouho vydrží bez vody? Testovat experimentální léky s neznámými vedlejšími účinky? Ne, chtěla jim hrát na violoncello a sledovat, jestli to nějak přispívá k životní pohodě, nebo ne. Tak to je prý ukázka neetického výzkumu...
Pokud může člověk, se kterým chcete dělat výzkum, sám dát souhlas s výzkumem, je to jednodušší. Ne snadné, přes etickou komisi jdete stejně. Pokud z nějakého důvodu souhlas dát nemůže, je to daleko zapeklitější . Výzkum by neměl ublížit (to vždycky), měl by mít potenciál účastníkovi přinést nějaký profit atd. Tak by mě zajímalo, jak ubližuje hraní na violoncello.

Když ale na druhou stranu vidím, jaké „vědecké“ experimenty se v nedávné historii děly i v sociálních vědách, člověku se dělá úzko a je rád za etické komise:

Standfordský vězeňský experiment – studentům výzkumník náhodně přidělil role „bachaře“ a „vězně“ a zavřel je na pár týdnů do vězení.

Milgramův experiment – kde „autoritativní pán v bílém plášti“ nutil účastníky experimentu do simulovaného mučení a oni ochotně poslouchali.

Třetí vlna – učitel na střední se rozhodl vyzkoušet, jestli se jeho studenti podrobí manipulaci autoritativní osobou. Tady jsou dokonce jeho vlastní slova . Mimochodem na podkladě tohoto experimentu vznikl výborný německý film Die Welle.

Ani jeden z nich by (snad) přes etickou komisi neprošel. A to je dobře.
Všechny pěkně ilustrují fakt, že lidi jsou bestie. Tak nevím, jestli všechny tyhle experimenty (a mnoho dalších, které nejsou tak známé) přinesly něco nového, co bychom o lidské nátuře nevěděli. Mám pocit, že je to spíš zase opojení „vědeckou metodou“ (že se to stalo v historii, to nic neznamená, ale ono se to stalo i v LABORATOŘI). Možná nám to vzalo výmluvy, že „Němci ve třicátých letech, blablabla, dneska by to možné nebylo“.

Problém je, že procpat přes etickou komisi výzkum začíná být prostě tak obtížné, že to hraničí s nemožností. Zvlášť, když výzkum má být s lidmi. Na svém vlastním případě vidím, že než bojovat s tou těžší variantou, kterou bych časově nezvládala, zvolila jsem jednodušší postup výzkumu ne přímo s lidmi, ale se službami, které využívají. Lidé, kteří by měli být centerem zájmu, jsou tak tlačeni do role objektů. Nemluvíme o nich, ale o tom, co se s nimi děje a kdo a jak se o ně stará. Svým způsobem mi to přijde neetické zrovna tak.